Co?

Pořád se to vrací. Pořád po tom toužím. Ta velká událost posledních pár dní to akorát nabudila. Ale co? Co to vlastně je? Něco co nikdy nebude. Připadám si jak zapasovaná mezi těžkýma skříněma. Nejde se otočit, nejde uhnout, ani jít pryč. Přesto mám všechno co sem kdy chtěla. Voda kolem mě už se zavířila a já se prostě bojím, že teď už bude takle stojatá navždy. Jenže o to co mám přijít nechci. Takže co vlastně můžu. Vytrhnout labutím peří a doufat v nevím co . . .