Tajenka | konečně venku

Věděla jsem, že to přijde. Buď všechno nebo nic. A je z toho to nic, protože mi řekl, že všechno nikdy nebude. Ono to vůbec tak postupně přicházelo. Nebo odcházelo? To co nikdy nepřišlo. Čtyři měsíce sem se snažila tvářit, že to mezi náma je. Nebo spíš, že je to tam i od něj, nebo že to časem přijde. Já do toho spadla klasicky po hlavě. Od první chvíle naplno věřila pocitu okouzlení a ,klasicky, sem do toho byla schopná dát všechno. Všechno. Není nic, co bych mu nedala, nic co bych mu odmítla, kdyby on neodmítal mě! Jenže kde není zpětná vazba brzy dojde i má vytrvalá trpělivost. A tak jak začali stromy ztrácet listí, začala já ztrácet své iluze. Pár jiných pohledů mi dokázalo dát dostatek sebevědomí a vědomí, že se zase začnou dít věci. A během několika listopadových dnů sem se zbavila i té poslední z posledních nadějí. Neptej se, když nechceš znát odpověď! Pak už stačil jen víkend, kdy jsem se léčila z nemoci na těle i na duši. Kapky, kapesníky a bylinkové koupele. Hodiny ve vaně a v slzách. A najednou je konec. Necítím to. Necítím nic. Stojím proti němu a nic nechci. A je to celkem blažený pocit. Najednou je mi totiž jedno, jak den dopadne. Nemusím se nervovat, dky budem spolu, ani jestli už mi konečně napíše. Převládá jen okouzlení a štastný pocit z dobře stráveného času. Žádné rozesmutnění na závěr. Snad jen trocha lítosti, protože vím, že kdyby tomu taky věřil, tak by to mohlo být opravdu úplně super. Ale asi už spíš jen do minulosti. Teď už je to zase převrácené. Rub je najednou líc, panna se proměnila v orla a já už zase nemůže zpátky, už sem z toho vypadla, už mi to z těla odešlo. Snad v noci když sem spala  . . .(s kým vlastně?)