Tajenka | už len 22 dní

Probudí mě smska. Kdo, proč, co? Opět jsem spala špatně. Málo, jako celý týden. Dopsání bakalářky mi dalo fakt zabrat, ale na druhou stranu, asi nikdy předtím jsem nebyla na práci tak soustředěná, abych nevšimla ubýhajícího času. Ostatně neuměla jsem si (a to ještě ani před týdnem) představit, že bych to zvládla napsat. A nejednou je to tu. Na portále už je práce odevzdaná a teď jen ta formalitka odnést to do školy.

Sms byla od Pronásledovatele. Prý jestlu budu dneska v práci. Nevím, jestli jsem si to minulý týden, když jsem s ním šla po práci na drink, rozebírala s ním kde co a nakonec u něj (ve vší počestnosti) přespala, úplně nezavařila. Nikdy neměl šanci a nikdy jsem mu ji nedávala, naopak hned první večer jsem mu narovinu řekla, že mě nezajímá, jenže já ho ani po dvou letech zajímat nepřestala a čím víc se teď blíží můj odjezd, tím větší dělá scény. Jak bych si to měla ještě rozmyslet, že bar jsem pro něj já a že teď už to tam nebude mít cenu . . . a co já s tím!

Trochu si zacvičím, dám sprchu, snídani a vypravím se do města, po cestě nechám svázat tu bakalářku, v papírnictví koupím obaly na cédéčka a fixu pro štěstí a pospíchám na fakultu. Před sekretariátem potkám spolužačky, tak během čekání aspoŇ pokecáme jak to šlo a já si upřesním obrázek a zkoušce kterou ony měly už loni, ale mě teprve čeká.

Sekretářka je hrozně milá, všechno se mnou projede, zkontroluje cédesa, vysvětlí mi další průběh a já tam jen sedím a najednou mi celá ta má práce přijde úplně nehodnotná a začínám mít zase trochu strach. Nicméně odcházím s myšlenkou, že je to už jen v rukou božích a co se mám stát ať se stane. Tématu jsem se držela, samotnou mě překvapilo, jak jsem shrnula závěr, tak snad to klapne, no.

Mám už trochu zpoždění, ale neodolám zastavit se na oběd. Čočková polívka s klíčky, pak ještě pro něco do drogerie, dva sojové rohlíky z pekařství a fofry do práce.

Dám si kafe, vytáhnu otázky na zkoušku na přístí týden a snažím se něco dělat, protože v baru je jen pár známých, tak to chce využít klidovou situaci. Nadšení mi neyvdrží dlouho, jakoy bych si veškerou motivaci odbyla už tou bakalářkou. Zabavím se hrama a kecáním s hosty a najednou je večer, začnou chodit lidi, mě přijde kámoška pomoct a strávíme tak spolu jednu z posledních šichet za barem.

Pronásledovatel se s náma byví co to jde, ale já lítám všude možně a bavím se s kdekým. Longajlend mě několikrát bere tancovat, tiskne se ke mě a chce pusu. Z čehož se se smíchem vyvlíkávám, ale strašně mě to baví. Nad ránem pokecám s kámošem o škole a o tom, že mě určitě přejedou navštívit do Místa, kde se zrodily legendy. To jsem zvědavá.

Poslední hosti dorazí kolem třetí. Čtyři kluci, co chcou piva a kofolu a mě se už nechce je obsluhovat, radši bych zavírala, ale u dvou stolů ještě někdo sedí, takže jim pití natočím. Bavím se na baru s Pronásledovatelem, přes okno zahlédnu ještě Křiklouna, tak mu naznačím, aby šel dovnitř a dám si s nima dnešního prvního panáka. Přitom pořád zachycuju těkavý pohled jednoho z těch nově příchozích a začnu s ním tu pokukovanou hrát taky. Když je jdu kasírovat, prohodí něco na adresu svých opilých kamarádů, já se omlouvám že už jim nenaliju, ale že jsem tu už 14 hodin, do toho začnu vykládat o bakalářce, on hned co studuju a po prá větách si k nim přisedám a bavíme se jak staří známý. Poker, stěhování do Prahy, hmm zajímavý. Když jsou na odchodu prohodím něco ve smyslu, že v pondělí a ve středu tu budu znova tak ať se staví, že se domluvíme na to kafe v Praze, pak uklízím jejich stůl a najdu lísteček s číslem a abych se prý ozvala. No, tak chlapec to taky nehctěl nechat náhodě, usměju se a je mi tak fajn a znovu (pokolikáté už) si uvědomím, jak moc mě tahle práce baví a jak mi to bude chybět.