oči
26. květen 2014 | 13.12 |
Je to dva roky, co jsem šla domů ranní rosou, brečela a smála se zároveň, šťastná i zničená z uplynulého víkendu. Je to dva roky, co jsem se zamilovala tak, že jsem myslela, že nic skutečnějšího už být nemůže. Paradoxně skutečné to nikdy nebylo. Je to dva roky, co sem podlehla kouzlu jedněch očí a nechala svůj svět aby se točil jen kolem nich. Následující dny, týdny a měsíce jsem k nim směřovala své veškeré myšlenky, sny a plány. Vytvořila jsem si pocit, že bez nich nechci a nemůžu žít. A ačkoliv jsem je občas vídala, jak už jsem řekla skutečné to nikdy nebylo. Ne že by to byla lstivě zlá hra, spíš asi patřily někomu kdo pořádně nevěděl co chce. Nebo možná věděl, ale já v jeho chování viděla různá znamení a pořád v sobě živila nějakou naději. Možná tam i byly, ale on si to neuvědomoval. Možná si to uvědomoval, ale nevěřil, že by mi mohly stačit na vykrmení malé nadějky v tak ohromnou, mohutnou a vyžranou nadějnou svini, která se začala chovat jako posedlá. Možná. Kdo ví. Hlavně už je to úplně, ale úplně jedno . . .V ty dny, kdy mě jak hadi škrtily svíjivé pochybnosti, jsem se sama sebe ptala, proč jsem měla poznat to kouzlo nejzvláštnějšího pohledu a podlehnout mu, když spolu nemáme být, opájela se hláškami o nic neznamenajících koncích, ale o intenzivních příbězích, ale smysl jsem stále hledala marně, takže jsem zase trochu přikrmila chtivé zvířátko konstatováním, stejně spolu jednou budem, jako jediným logickým vyústěním svých pocitů a čas od času i sama míchala kartami osudu, aby padly triumfy setkání. Čas od času pak začalo být tak často a tak trapno, že to začalo odrazovat i mě samotnou . . .a pak jsem najednou ten smysl pochopila, protože mi byl tak blízko, že nešel přehlídnout. Zničehonic jsem mu koukala přímo do očí a když jsem se na ten pohled zaměřila ukázalo se, že jsou hezčí než ty o kterých jsem myslela, že jsou nejkrásnější a co dál, tyhle se na mě i dívají. Nejspíš jsem ten smysl chápala už dřív, ale nechtěla jsem si ho připustit. Díky tomu nejzvláštnějšímu pohledu jsem si dokázala definovat, co je pro mě důležitý a s kým jediným chci a můžu být. Uvědomila jsem si díky němu své priority . . .a když mi teď najednou zblízka hleděl do očí, došlo mi, že on všechny tyhle potřebnosti má . . .když teď vídám ty první oči, líbí se mi stále, ale jejich majitel už ani omylem. Vím, co zmákne ten pohled, ale vím taky, že on sám už nic . . .nechtěla bych situaci před dvěma lety, možná snad jen pro to, abych se tomu všemu vyhnula, zas tak dobrej příběh to totiž taky nebyl . . .ale asi jsem ho potřebovala pro to co je teď . . . a že teď je to skvělý