Tajenka | Tápání

Pořád v tom tak nějak lítám. Pořád asi ještě úplně nevím co chci. Někdy mám chuť být všude a nikde, být svá a přitom jiná . . . .někdy zase vím, že žiju, jak nejlíp můžu a neměnila bych. Někdy si myslím, že mám téměř všechno co jsem kdy chtěla, a někdy zas mívám pocit, že ta karta na kterou sem vsadila celý svůj dosavadní život byla úplně špatná. Nejhorší z nejhorších. Že sem vyměnila všechna svá dobrodružství a šílené úlety za celkem poklidný rodinný život, ve kterém mi ale podstatná složka takového soužití nepokrytě chybí.

Vlastně je to jednoduché, ty stojaté vody mě nudí, nedokážu v nich vydržet, kdyžtak musím aspoň sama nějak zčeřit hladinu. Jenže ten, se kterým jsem se vydala k jezeru si v nich libuje a měnit nic nechce. Já zas nechci měnit jeho. Tak co mi vlastně zbývá za možnosti?

Uklidňuji se tím, že je to normální, že je to běžný vývoj života. Mrzí mě tyhle mé věčné otázky, to tápání ve tmě, bloudění rukama a osahávání zdí kolem sebe. Mrzí mě ta moje věčně nespokojená duše a hledání něčeho co možná ani nepotřebuju. Ale nemůžu si pomoct. Copak se s tím dá smířit? Copak lze chtít míň než cítím, že chci? Copak lze změnit duši?