noční chvilka

Vstala a přešla k otevřeným bálkonovým dveřím. Zapálila cigaretu a opřela se o zábradlí. Dole projela další tramvaj a semafor z ulice se odrážel na stěnu pokoje. Pořád nechápala jak se sem vetřeli. Vůbec celý dnešní den byl poněkud zvláštní. Jeden z těch na které se nazapomíná. Všedně nevšední. Kéž by neskončil. A přitom už se zase těšila domů. Její věčná schizofrenie. Být všude a prožívat vše co se dá. Nemuset se loučit, ani opouštět a něčeho se vzdávat.

Vyklonila se víc a nasávala noční vzduch. Dokázala by tu žít. A nejen to. Vlastně by si strasně přála žít tady. Ten byt, to místo. Jako stvořené z jejích představ a snů. Idylka. Starý žižkovský činžák, rušné ulice. Její poetické chvilky každodenní krásy v nekončícím tepu města.