upside down

Někdy mě baví hrát si sama se sebou na schovávanou. Utíkat před celým světem a před svými neposednými myšlenkami. Ukrývat se za rohem a znenadání vybafnout, leknout se svého vlastního vědomí, chvíli o věcech dumat a pak zas někam utéct.  A že já mám daleko kam utíkat. Jenže pohrávat si s dalšíma lidma už zábavná hra není. To je lepší ostře říznout a nechat souvislosti vytéct na povrch. Sledovat to vykrvácení a nesnažit se poskytnout žádnou první pomoc. Žádné zaškrcení a čekání na zhojení. Jsou jizvy se kterýna se žít nedá. A milostrdné lži taky nejsou zrovna spasení.

A tak jsem to udělala. Odpočítala si pikolu a zatla drápy do poškrábané kůže, aby všechny ty dávné křivdy, pocity nesouladu a neshod a všechna obvinění vytryskla jak jed. Všechno to zažité a společné pak mezi námi leželo jak mrtvé a rozkládající se zvíře, kterého už ani nešlo litovat. Při pohledu na hnijící zdechlinu bylo těžko k uvěření, že to někdy mohlo být něco pěkného a chtěného.

Některé změny se asi dějí pomalu a nenápadně. Bez povšimnutí. Jiné jsou brutálně rázné a nutné, protože ze nimi stojí hrozba zalknutí a zadušení se. Vykuchání zvířátka vypadá drasticky, ale pořád je to lepší než se vlivem jeho nanápadného působení sama plíživě změnit v odpornou, krvelačnou, pesimistickou bestii, se mnou nemající už pranic společného.