Nemám moc ráda cestování se spoustou věcí. Starat se o velké batohy, neforemné vystupování a nastupování, obtěžování ostatních lidí . . . Takže svým nečekaným nápadem strávit zimní dovolenou tam, kam jsem jezdila celé roky jsem si docela zavařila. Jet přes celou republiku vlakem každý se svou krosnou

Byla tu znova. Stejné město, stejné místo. Jenže. Už je to víc než rok, a tak je vlastně všechno jiné. Ty její posuny a přesuny. Místo rozcuchanejch vlasů a roztrhanejch hadrů, byla načesaná, natupírovaná, vyfoukaná, zmalovaná do temna a oblečená do úzka. Sebejistá ve své nejistotě. Křehkost pod svůdnou drsností. Nezměnila

Klapot mých vlastních podrážek mě děsí. Běží za mnou a nejde mu uniknout, na vydlážděném chodníku se žene jako by mě chtěl předhonit. A já celá zpocená se skoro bojím, že se mu to podaří. Prchám vyprázdněnou ulicí, která je přes den tou nejrušnější ve městě a ani si nemůžu užít ten báječný pocit samoty.