Nekecal! Jakto, že se to dozvím po takový době a jakto, že mě to rozhodí? Je to přece dávno za mnou. Podupané, zahozené, zpláchnuté. Růžový balónek, který jsem nechala uletět, protože stejně drasticky ucházel. Jenže zdá se, že něco zbylo. Nějaká jizva, co se skrývá pod oblečením, nebo na zádech, prostě tam někde, kde sem o

Byla tu znova. Stejné město, stejné místo. Jenže. Už je to víc než rok, a tak je vlastně všechno jiné. Ty její posuny a přesuny. Místo rozcuchanejch vlasů a roztrhanejch hadrů, byla načesaná, natupírovaná, vyfoukaná, zmalovaná do temna a oblečená do úzka. Sebejistá ve své nejistotě. Křehkost pod svůdnou drsností. Nezměnila

Je v nich. I když tam absolutně nemá co pohledávat. Vzbudím se vzrušením a nevím jak žít. On patří Jí, já Jemu a Ten ze snů to absolutně neakceptuje. Už to došlo tak daleko, že když někde sedíme všichni čtyři pohromadě . . .prostě mi připadá jako by to všechno věděl a jako by každým pohledem říkal, že je to pravda. Kouká na mě. Jinak. Poslouchá mě a usmívá se. Ale já Tě nechci. Nemůžu chtít. Tak nech mé sny na pokoji a spi si v jiných!

Pořád se to vrací. Pořád po tom toužím. Ta velká událost posledních pár dní to akorát nabudila. Ale co? Co to vlastně je? Něco co nikdy nebude. Připadám si jak zapasovaná mezi těžkýma skříněma. Nejde se otočit, nejde uhnout, ani jít pryč. Přesto mám všechno co sem kdy chtěla. Voda kolem mě už se zavířila a já se prostě bojím, že teď už bude takle stojatá navždy. Jenže o to co mám přijít nechci. Takže co vlastně můžu. Vytrhnout labutím peří a doufat v nevím co . . .