Věděla jsem, že to přijde. Buď všechno nebo nic. A je z toho to nic, protože mi řekl, že všechno nikdy nebude. Ono to vůbec tak postupně přicházelo. Nebo odcházelo? To co nikdy nepřišlo. Čtyři měsíce sem se snažila tvářit, že to mezi náma je. Nebo spíš, že je to tam i od něj, nebo že to časem přijde. Já do toho spadla klasicky

Po dvanácti hodinách ve škole konečně doma. Ale fofry pokračují. Sprcha a začít chystat večeři. Do toho se rozdrnčí telefon. To si teda pospíšil. Ale po schodech dolů klusám celá šťastná a natěšená. A taky s trochou obav. Do dnešního večera i přes přísné zákazy vkládám příliš mnoho nadějí a pozitivních emocí

Proč se to tváří jako, že je všechno v naprosté pohodě? Jakože je všechno přesně tak jak by asi mělo být? Jakto, že mě uklidňují všechny ty zprávy a projevy náklonosti, jakto, že mě každé setkání umlčí a nenásilně mě přesvědčí, že se věci vyvíjí právě tak jak by měli? Já přece vím, že takle to být nemá! Že takle to není v