Pořád v tom tak nějak lítám. Pořád asi ještě úplně nevím co chci. Někdy mám chuť být všude a nikde, být svá a přitom jiná . . . .někdy zase vím, že žiju, jak nejlíp můžu a neměnila bych. Někdy si myslím, že mám téměř všechno co jsem kdy chtěla, a někdy zas mívám pocit, že ta karta na kterou sem vsadila celý

Tak si myslím, že se žilo líp. Pod rouškou nevědomosti. S pevně zavřenýma očima. Všechno bylo tak nějak jednodušší. Nevědět, že nevím není zlý. O nic nepřicházím a svět se zdá tak jednoduchý. A pak přišel jeden a ty oči mi otevřel. Proměna. Z kukly na motýla? Z člověka na upíra? Tak jiné. A o tolik těžší. Prostě dívat

Nekecal! Jakto, že se to dozvím po takový době a jakto, že mě to rozhodí? Je to přece dávno za mnou. Podupané, zahozené, zpláchnuté. Růžový balónek, který jsem nechala uletět, protože stejně drasticky ucházel. Jenže zdá se, že něco zbylo. Nějaká jizva, co se skrývá pod oblečením, nebo na zádech, prostě tam někde, kde sem o

Je v nich. I když tam absolutně nemá co pohledávat. Vzbudím se vzrušením a nevím jak žít. On patří Jí, já Jemu a Ten ze snů to absolutně neakceptuje. Už to došlo tak daleko, že když někde sedíme všichni čtyři pohromadě . . .prostě mi připadá jako by to všechno věděl a jako by každým pohledem říkal, že je to pravda. Kouká na mě. Jinak. Poslouchá mě a usmívá se. Ale já Tě nechci. Nemůžu chtít. Tak nech mé sny na pokoji a spi si v jiných!

Pořád se to vrací. Pořád po tom toužím. Ta velká událost posledních pár dní to akorát nabudila. Ale co? Co to vlastně je? Něco co nikdy nebude. Připadám si jak zapasovaná mezi těžkýma skříněma. Nejde se otočit, nejde uhnout, ani jít pryč. Přesto mám všechno co sem kdy chtěla. Voda kolem mě už se zavířila a já se prostě bojím, že teď už bude takle stojatá navždy. Jenže o to co mám přijít nechci. Takže co vlastně můžu. Vytrhnout labutím peří a doufat v nevím co . . .