Vstala a přešla k otevřeným bálkonovým dveřím. Zapálila cigaretu a opřela se o zábradlí. Dole projela další tramvaj a semafor z ulice se odrážel na stěnu pokoje. Pořád nechápala jak se sem vetřeli. Vůbec celý dnešní den byl poněkud zvláštní. Jeden z těch na které se

Někdy mě baví hrát si sama se sebou na schovávanou. Utíkat před celým světem a před svými neposednými myšlenkami. Ukrývat se za rohem a znenadání vybafnout, leknout se svého vlastního vědomí, chvíli o věcech dumat a pak zas někam utéct.  A že já mám daleko kam utíkat. Jenže pohrávat si s dalšíma lidma už

Pořád v tom tak nějak lítám. Pořád asi ještě úplně nevím co chci. Někdy mám chuť být všude a nikde, být svá a přitom jiná . . . .někdy zase vím, že žiju, jak nejlíp můžu a neměnila bych. Někdy si myslím, že mám téměř všechno co jsem kdy chtěla, a někdy zas mívám pocit, že ta karta na kterou sem vsadila celý

Nemám moc ráda cestování se spoustou věcí. Starat se o velké batohy, neforemné vystupování a nastupování, obtěžování ostatních lidí . . . Takže svým nečekaným nápadem strávit zimní dovolenou tam, kam jsem jezdila celé roky jsem si docela zavařila. Jet přes celou republiku vlakem každý se svou krosnou

Tak si myslím, že se žilo líp. Pod rouškou nevědomosti. S pevně zavřenýma očima. Všechno bylo tak nějak jednodušší. Nevědět, že nevím není zlý. O nic nepřicházím a svět se zdá tak jednoduchý. A pak přišel jeden a ty oči mi otevřel. Proměna. Z kukly na motýla? Z člověka na upíra? Tak jiné. A o tolik těžší. Prostě dívat

Nekecal! Jakto, že se to dozvím po takový době a jakto, že mě to rozhodí? Je to přece dávno za mnou. Podupané, zahozené, zpláchnuté. Růžový balónek, který jsem nechala uletět, protože stejně drasticky ucházel. Jenže zdá se, že něco zbylo. Nějaká jizva, co se skrývá pod oblečením, nebo na zádech, prostě tam někde, kde sem o

Byla tu znova. Stejné město, stejné místo. Jenže. Už je to víc než rok, a tak je vlastně všechno jiné. Ty její posuny a přesuny. Místo rozcuchanejch vlasů a roztrhanejch hadrů, byla načesaná, natupírovaná, vyfoukaná, zmalovaná do temna a oblečená do úzka. Sebejistá ve své nejistotě. Křehkost pod svůdnou drsností. Nezměnila

Je v nich. I když tam absolutně nemá co pohledávat. Vzbudím se vzrušením a nevím jak žít. On patří Jí, já Jemu a Ten ze snů to absolutně neakceptuje. Už to došlo tak daleko, že když někde sedíme všichni čtyři pohromadě . . .prostě mi připadá jako by to všechno věděl a jako by každým pohledem říkal, že je to pravda. Kouká na mě. Jinak. Poslouchá mě a usmívá se. Ale já Tě nechci. Nemůžu chtít. Tak nech mé sny na pokoji a spi si v jiných!

Pořád se to vrací. Pořád po tom toužím. Ta velká událost posledních pár dní to akorát nabudila. Ale co? Co to vlastně je? Něco co nikdy nebude. Připadám si jak zapasovaná mezi těžkýma skříněma. Nejde se otočit, nejde uhnout, ani jít pryč. Přesto mám všechno co sem kdy chtěla. Voda kolem mě už se zavířila a já se prostě bojím, že teď už bude takle stojatá navždy. Jenže o to co mám přijít nechci. Takže co vlastně můžu. Vytrhnout labutím peří a doufat v nevím co . . .

Klapot mých vlastních podrážek mě děsí. Běží za mnou a nejde mu uniknout, na vydlážděném chodníku se žene jako by mě chtěl předhonit. A já celá zpocená se skoro bojím, že se mu to podaří. Prchám vyprázdněnou ulicí, která je přes den tou nejrušnější ve městě a ani si nemůžu užít ten báječný pocit samoty.