Probudí mě smska. Kdo, proč, co? Opět jsem spala špatně. Málo, jako celý týden. Dopsání bakalářky mi dalo fakt zabrat, ale na druhou stranu, asi nikdy předtím jsem nebyla na práci tak soustředěná, abych nevšimla ubýhajícího času. Ostatně neuměla jsem si (a to ještě ani před týdnem) představit, že bych to zvládla napsat. A

Je to už pět let . . . (a ne nebojím se, že bych na to zapomněla), je to už pět let a já pořád cítím tu nervozitu, když jsem mu psala mail. Zval nás k sobě, to jo, řekl ať se někdy stavíme a já se stavit chtěla, moc, vlastně od první chvíle, co jsem ho viděla na podiu, co se on podíval na

Šla městem. Rušnou ulicí. Hluk kolem ní jako by se jí dostával i pod kůži. Splýval ji s krví a vířil jí celým tělem. Chaos a zmatek ovládl její mysl. Chtělo se jí brečet a smát zároveň. Na vše se prý dá dívat ze dvou stran. Ale rub a líc mohou někdy splývat. Panna a orel mohou být jedna bytost. A ona už tyhle zvraty přestávala

Věděla jsem, že to přijde. Buď všechno nebo nic. A je z toho to nic, protože mi řekl, že všechno nikdy nebude. Ono to vůbec tak postupně přicházelo. Nebo odcházelo? To co nikdy nepřišlo. Čtyři měsíce sem se snažila tvářit, že to mezi náma je. Nebo spíš, že je to tam i od něj, nebo že to časem přijde. Já do toho spadla klasicky

Po dvanácti hodinách ve škole konečně doma. Ale fofry pokračují. Sprcha a začít chystat večeři. Do toho se rozdrnčí telefon. To si teda pospíšil. Ale po schodech dolů klusám celá šťastná a natěšená. A taky s trochou obav. Do dnešního večera i přes přísné zákazy vkládám příliš mnoho nadějí a pozitivních emocí

Proč se to tváří jako, že je všechno v naprosté pohodě? Jakože je všechno přesně tak jak by asi mělo být? Jakto, že mě uklidňují všechny ty zprávy a projevy náklonosti, jakto, že mě každé setkání umlčí a nenásilně mě přesvědčí, že se věci vyvíjí právě tak jak by měli? Já přece vím, že takle to být nemá! Že takle to není v

Nijak zvlášť se jí tam nechtělo. Bude tam sice plno lidí, plno známých. Ale vesměs jen ti, se kterýma se dá prohodit jen pár slov. Takové ty obvyklé fráze. Ti, se kterýma by si měla opravdu co říct tam budou v práci, takže na klábosení nebude čas. Nechtělo se jí ale sedět doma. Čím dál častěji se jí mezi myšlenky vedrala

Vstala a přešla k otevřeným bálkonovým dveřím. Zapálila cigaretu a opřela se o zábradlí. Dole projela další tramvaj a semafor z ulice se odrážel na stěnu pokoje. Pořád nechápala jak se sem vetřeli. Vůbec celý dnešní den byl poněkud zvláštní. Jeden z těch na které se

Někdy mě baví hrát si sama se sebou na schovávanou. Utíkat před celým světem a před svými neposednými myšlenkami. Ukrývat se za rohem a znenadání vybafnout, leknout se svého vlastního vědomí, chvíli o věcech dumat a pak zas někam utéct.  A že já mám daleko kam utíkat. Jenže pohrávat si s dalšíma lidma už